„KDYŽ ZAMRZLÁ ZEM HOŘÍ“ NANNA HEITMANNOVÁ

V popředí tohoto snímku nejvíce vystupuje tmavý kmen stromu v plamenech. U paty kmene vystupují do popředí plameny. Zdá se, že oheň v půli cesty ustupuje zčernalé kůře, jen aby uprostřed kmene vzplanul další malý oválný plamen, který je naopak do reliéfu zanořen.

Jediné plameny na tomto snímku hoří právě na tomto stromu. V horní polovině snímku je možné nahmatat shluky stromů nedotčených ohněm, zatímco ve spodní polovině výrazněji vystupují poražené stromy ležící na zemi. Snímek má chladné, namodralé tóny, takže plameny v jeho středu vypadají nepatřičně. Snímek jsem pořídila po západu slunce a hlavní zdroj světla pochází ze dvou malých plamenů, které tančí na stromě.

Za soumraku se jasně ukazuje podstata ohně: neúprosná síla, která si razí cestu skrz stromy a požírá je zevnitř. V pozadí se zhruba uprostřed snímku zleva doprava táhne šikmá linie trávníku. Jedná se o příkop, který má izolovat a zadržet oheň.

Snímek pochází z mé série „Když zamrzlá zem hoří“. V roce 2021 jsem strávila několik týdnů na rozsáhlém projektu zaměřeném na tání permafrostu a lesní požáry v části Sacha (neboli Jakutsko) na ruském Dálném východě. V tom roce zažila tato oblast ničivé lesní požáry, silné znečištění kouřem a tání nezbytného permafrostu.

Sacha se rozkládá na více než třech milionech kilometrů čtverečních na dalekém severovýchodě země a 40 % regionu leží za polárním kruhem. Je to jedno z nejchladnějších obydlených míst na Zemi.

Teploty klesají v zimě na -60 °C a v létě vyšplhají na 40 °C. Obyvatelé snášejí nejchladnější zimy mimo Antarktidu bez větších stížností. V posledních letech však letní teploty v ruské Arktidě dosahují až 38 °C, což způsobuje obrovské požáry, které rozmrazují kdysi trvale zmrzlou půdu.

Program monitorování a vyhodnocování Arktidy uvádí, že se Arktida ohřívá třikrát rychleji, než je celosvětový průměr. Přestože jsou požáry v oblasti Sachy přirozenou součástí ekosystému, mírné jaro, po němž následovalo extrémně horké a suché počasí, vedlo k rekordní sezóně požárů.

Podle organizace Greenpeace v tomto roce požáry zpustošily více než 18,16 milionu hektarů, tedy rekordní rozlohu od počátku satelitního monitorování. Požáry byly rozsáhlejší než v Řecku, Turecku, Itálii, USA a Kanadě dohromady. Satelitní snímky NASA ukázaly, že kouř z požárů se dostal až k severnímu pólu, do vzdálenosti více než 3 000 kilometrů.

Hasiči sdělili agentuře Agence France-Presse, že jim chybí personál a vybavení, aby se s požáry vypořádali. Mnozí se odvolávají na zákon z roku 2015, který úřadům umožňuje nechat lesní požáry hořet, pokud potenciální škody nestojí za náklady na jejich uhašení.

Kromě lesních požárů existují náznaky, že vyšší průměrné teploty vedou k degradaci permafrostu – půda a horniny držené pohromadě ledem a obsahující velké množství organického uhlíku ze zmrzlého rostlinného materiálu.

Při tání permafrostu tento materiál hnije a uvolňuje se oxid uhličitý a metan, který může být ještě horším skleníkovým plynem. Ochránci životního prostředí se obávají, že požáry způsobí rozmrznutí dalších sibiřských permafrostů a rašelinišť, čímž se ze zmrzlé tundry uvolní další uhlík.

Dne 5. července jsme se blížili k oblasti Kürelyachu, kde jsme dostali zprávy o silných požárech ohrožujících vesnici. Je odlehlá a stojí na permafrostu uprostřed husté tajgy.

Sledovali jsme, jak z lesa stoupají oblaka hustého dýmu, a kolonu místních dobrovolníků, kteří na starých terénních vozidlech a motorkách vyjížděli k plamenům.

S těmito požáry bojují především obyvatelé Kürelyachu, a to holýma rukama, lopatami a malými vaky s vodou. A protože je tato tajga jejich životodárnou půdou, nezbývá jim nic jiného než ji chránit.

Lesy využívají k získávání dřeva, lovu a sběru lesních plodů a hub. Celé léto proto tráví v tajze a bojují s požáry, které roztápějí jejich zmrzlou zemi.

Takhle jsem si boj s lesními požáry nepředstavovala. V oblasti Sacha nejde o dramatické scény, kdy se šlehající plameny hasí vodou. Místo toho se vše většinou odehrává v noci, kdy, jak říkají místní, „oheň spí“. Za tmy zmizí intenzivní sluneční žár, zvýší se vlhkost vzduchu a hasiči mají nejlepší šanci zahnat kouř, aby měli dostatečnou viditelnost k lokalizaci a kontrole požáru.

Místní obyvatelé potom kopou kolem požárů příkopy, aby zabránili jejich šíření. Oblast je však tak daleko na severu, že dny jsou dlouhé a slunce o svatojánské noci téměř nikdy nezapadá.

Rok 2021 byl třetím rokem po sobě, kdy se obyvatelé severovýchodní Sibiře potýkali s nejhoršími požáry, jaké pamatují – mnozí se cítili bezmocní, rozzlobení a osamělí.

Když se řekne lesní požáry, vybaví se nám možná středomořské země, USA nebo Austrálie, ale mnoho lidí si neuvědomuje, že stejně tak hoří nejchladnější místo na světě – a otepluje se znepokojujícím tempem.

Doufám, že tato fotografie pořízená mým fotoaparátem Canon EOS R a objektivem Canon EF 35MM F/2 IS USM nám pomůže postavit se tomuto problému čelem. Lidem a věčně zmrzlé půdě.

Skleníkové plyny, a dokonce i nemoci ve zmrzlé půdě vydrží miliony let. Když permafrost rozmrzne, vše uvolní do atmosféry. Musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom tomu zabránili.

Pro mě osobně tento snímek symbolizuje křehkost přírody: zatímco nenápadné plameny sžírají strom zevnitř, změna klimatu tiše kráčí dál.

Snímek však také odráží krásu přírodního světa a oheň jako přirozený prvek – přitažlivý i ničivý.

V Jakutsku jsem byla s novinářem Antonem Troianovskim, který napsal doprovodný článek pro New York Times.

Muž, který se dobrovolně přihlásil k boji s požáry, nám řekl: Jakékoli vítězství nad ničivými změnami klimatu bude dočasné.

„Tohle není cyklus,“ řekl. „Je to blížící se konec světa. Lidstvo vymře a nastane éra dinosaurů.“

Je na nás všech, abychom mu dokázali, že se mýlí.

Další informace o ambasadorce společnosti Canon, Nanně Heitmannové 